Listopad 2018

Po druhé

4. listopadu 2018 v 11:52 Téma týdne
Ještě jsem to nikdy neudělala. Že bych napsala dva příspěvky na jedno téma. Ale tentokrát musím..
Začalo to nevinně. Před třemi lety jsem byla na dovolené v Caorle a tam jsem se seznámila s Libuškou. Ze začátku jsem s ní chodila ráno na pláž, kde vedla skupinku pohybuchtivých zájemců, cvičili jsme s ní protahovací cviky a kdo chtěl, zaplaval si v moři. Na to jsme většinou zbyly už jen my dvě. Tato dáma v letech rozdávala pozitivní energii na všechny strany, všude jí bylo hodně a hlavně za žádných okolností ji ze tváře nezmizel široký úsměv. V její přítomnosti mně bylo vždy moc dobře a v průběhu následujících dní jsme se stačily víc sblížit. Probraly jsme všechno možné a tak jsem zjistila, že se s ní osud nemazlil. Jako mladá prošla rakovinou, jak už to bývá, škaredé události prý nějak chodí pospolu. A opravdu, nasunulo se toho na ni tehdy hodně, jedna špatná zpráva střídala druhou. O to víc jsem ji obdivovala. Nejen, že všechno Libuška svou houževnatostí a bojovností překonala, ale s myšlenkou, že všechno zlo je na něco dobré, založila organizaci, které pomáhá zdravotně postiženým a seniorům. Absolvovala kurzy, neustále se vzdělává, i nám přednášela a rozdávala užitečné rady. Tvrdí, že nebýt její nemoci, nikdy by asi touto cestou nešla. A zde jsem u jádra pudla. Její sdružení totiž nese název Úsměv pro zdraví z.s. Na Libušku to sedí, typické pro ni. I pro všechny aktivity, které sdružení už dlouhé roky poskytuje a není jich málo. Jak jsem se dozvěděla, za tu dlouhou dobu se Libuška stihla úspěšně poprat i s recividou rakoviny, ale přesto ve své práci pokračuje neúnavně dál. Vzhledem k tomu, že jsme každá z opačného koutu republiky, viděly jsme se od té doby jen jednou, ale jsme neustále v kontaktu aspoň písemném. Její mail začíná milými slovy - úsměv holčičko a již automaticky na konci místo s pozdravem má připojeno - s úsměvem.
Ono totiž - hned, jak jsem zjistila, že je vypsané téma o úsměvu, vzpomněla jsem si na Libušku. Tohle slovo mám už navždy spojené s ní. Nějakou dobu jsme se neozvaly, tak jsem ji teď pár řádků napsala. Během chvilky, jak to má ve zvyku, mně odepsala a jen tam mimochodem, jako by to vůbec nebylo důležité, se zmínila, že je po úrazu a chodí o berlích. Tak je mně to moc líto a se smutkem sleduji, že zase na ni dolehlo složité období. Ale já vím,že ho svou bojovností zase zvládne. Věřím tomu a moc ji držím pěsti. Nezbývá mně nic jiného, než dodat - úsměv holčičko :-).