Říjen 2018

Úsměv

31. října 2018 v 14:32 Téma týdne
Probudím se, zamířím do koupelny a zahlédnu se v zrcadle. Vidím stárnoucí ženu s povadlými rysy, s již značně viditelnými vrásky. Nic extra pěkného. Žádná sláva Yvčo, říkám si, lepší už to nebude. Naopak se dá předpokládat, že den ode dne bude pohled méně líbivý. Je pravda, že nejsem pro žádné zkrášlující zákroky na obličeji (ani jinde), a tak to mám za to. Holt, už to takhle nějak doklepu.Vzpomněla jsem si na včerejšek, jak jsme vnoučka Tobíka pobídli, ať nám ukáže, jak umí dělat haló. Tváří se u toho vždycky hrozně legračně, ručička mu vystřelila k oušku a dělal, že drží mobil :-). Důležitě nás sledoval, jestli ho vidíme a všechny nás rozesmál.Vrátila jsem se pohledem k zrcadlu a ejhle, co vidím? Stal se zázrak.. Hledí na mě krásná usmívající se ženská. Vrásky, nevrásky, věk, nevěk. Celá koupelna se mně rozzářila. Ano, tak tohle umí úsměv. Dokáže dělat divy..
A co ještě zvládne? Po té nejhorší hádce umí usmířit. Omluvit. Potěšit. Utěšit. Pohladit. Přivítat. Rozloučit. Smířit. Pochopit. Umí navázat známost.. Ale pozor. Může mít i své stinné stránky. Takový křivý, ironický úsměv dokáže urazit, ponížit. Kyselý otrávit. Ne každý umí jen konat dobro. Přesto nebo právě proto je to naše mocná zbraň. S řadou výhod. Vlastníme ho všichni. Disponují s ním bohatí i chudí, muži i ženy, mladí i staří, černí i bílí. Můžeme se pro něj rozhodnout, kdy se nám zachce, záleží jen na naší vůli. Má velkou hodnotu a stejně, jako bychom si ho obzvlášť necenili. Projevujeme ho spíš méně, než více. Ano, není to vždy jednoduché, už proto že upřímným úsměvem dokážeme odkrýt naše nitro. Ale stále platí oblíbené - s úsměvem jde všechno líp. Kdo si tohle vyzkoušel, musí uznat, že na tom něco je. Když budete váhat, zkuste ho použít. Třeba se to vyplatí. Nebo se můžeme usmát někdy jen tak, bez důvodu. Jen kvůli sobě, abychom se cítili lépe, vždyť my si to přece taky zasloužíme. Je to dar, tak si ho hýčkejme :-).

Jen pár slov k republice

28. října 2018 v 14:53 Téma týdne
K naší samozřejmě. Ze všech stran si připomínáme dnešní den jako sté výročí založení československého státu. Nedá mně to, abych se k tomu pár větami taky nevyjádřila. Ano. Představy o způsobu života, o jisté úrovni ve srovnání s ostatními státy, byly v době založení před sto lety zřejmě odlišné, než v jakých podmínkách se nacházíme dnes. Posloucháme to stále dokola, jak jsme měli tehdy dobře "našlápnuto" a kam to pílí a poctivou prací jednou dotáhneme. A to ohromné zklamání, v jakém stavu jsme se to nakonec ocitli..
Ale dovolte mně uvést můj názor, já tu současnou situaci vidím jinak. Vedou mně k tomu maličkosti, které vyvolávají mé vzpomínky. Znám je z vyprávění maminky a babičky a ty samé obrazy se žel prolínají i dál do historie. Vidím totiž jen války a utrpení. Hlad, útisk a nesvobodu. Strach, obavy a nejistotu z budoucnosti. Útěky. Neschopnost získat nebo dokončit vzdělání. A když tohle všechno srovnám s dneškem, tak si musím uvědomit, že jsme vlastně první generace, která si můžeme beztrestně "dělat,co chceme". Volně si dýchat, jet (až na výjimky) kam si přejeme,vzdělávat se v tom, co se nám líbí. Řekněme dle našich finančních možností, ale ruku na srdce, práce je dost. Můžeme si svobodně vyjádřit svůj názor, věnovat se svým zálibám. A přesto, když se porozhlédnu,tak vidím kolem sebe lidi nespokojené, reptající, stále si na něco stěžující. Se stále se zvyšujícími nároky..
Proto moc prosím. Lidičky, podívejme se pořádně, vždyť ta naše republika je tak krásná. A život v ní tak nádherný. Vůbec se netváří jak stoletá babička, jediné, co bychom si měli z její dlouhověkosti odnést, je zachovat si v srdci její moudrost a pokoru.Věřme tomu, že se máme dobře. Stále patříme ve srovnání s ostatními státy mezi ty nejbezpečnější, navíc s minimem přírodních katastrof. Nebuďme zbytečně kritičtí a podívejme se na naší situaci pozitivně. Přála bych si, abychom si to uvědomili všichni. Samozřejmě, že je stále co zlepšovat, ale važme si toho, co máme a v čem žijeme..Teď jsem byla na balkoně a všimla jsem si, že si tam mladí sousedé vyvěsili velkou českou vlajku. Jsem dojatá a mám radost. A tak si troufnu věřit, že podobně smýšlejících je nás opravdu víc :-).

Choďme s očima otevřenýma

21. října 2018 v 0:47
Jde asi o maličkost,ale fakt jsem se pořádně nazlobila. A to na sebe. Chystáme se totiž slavit třicátiny mladšího syna. Pořád jsme nevěděli, jakým dárkem ho potěšit. Neustále jsme si nad tím celá rodina lámala hlavu, probírali jsme jeho zájmy (trénuje kluky sportovní gymnastiku a hraje stolní fotbálek), ale nic kloudného nás opravdu nenapadlo. Neulehčila nám to ani jeho stručná odpověď na otázku, co by si přál - prý opravdu nic, že všechno má. I když by nás tahle skutečnost za normálních okolností těšila, tentokrát nás nijak neuspokojila. No přece mu něco dát musíme a nechtěla jsem to nechat na obálce s penězi. To považuju za dárek sice praktický, ale bez fantazie. A bez překvápka. Hlava mně málem praskla, dokonce jsem si mého chlapečka (zdrobnělina pro mě stále a asi navždy) představovala pod vlivem v poslední době frčících zážitků visícího na laně bungee jumpingu či plácajícího se na wakeboardingu. Ale pořád to nějak nebylo ono..
Když už jsem to chtěla vzdát, tak za pět minut dvanáct si na mě ta správná můza opravdu vzpomněla.Ve volném čase přece taky rád rapuje, skládá texty, nahraje si písničky u bráchy ve studiu a dává si je na You Tube. No že mě to nenapadlo dřív? Mrknu se, kdy bude vystupovat jeho oblíbená skupina Kontrafakt a koupíme mu lístek. V tom by byl čert, aby během následující koncertní šňůry nehráli i v Brně. Prosím, prosím, prosím - moc jsem si přála najít brzký termín, když jsem hledala na netu. To by měl opravdu velikou radost, představovala jsem si jeho nadšení, až bude lístek držet v ruce. To bude pecka. A určitě zláká s sebou i bráchu. Úpěnlivě jsem hypnotizovala obrazovku. Co jsem však našla, mně mozek odmítal uvěřit. Opakovaně mně nemilosrdná obrazovka s kamennou tváří sdělovala, že dlouho očekávaný koncert oblíbené kapely už proběhl. A co navíc - konal se zrovna včera, po údajně dlouhých třech letech. Z čehož vyplývá, že tudíž tady zase dlouho nebudou.. A jak tak koukám,všechno mně to došlo. To je přece ta trojice zasmušilých mladíků, kteří mě každé ráno už nějakou dobu sledují z plakátu na sloupu, když ráno uháním do práce.Tolikrát jsem je minula, žel jsem si byla v té rozespalé chvíli schopna pouze uvědomit, že je to škoda, když takový borec jako je Rytmus, je zamaskovaný neprůstřelnými brýlemi s kapucí spadnutou do čela. Zřejmě mně ještě nějaká část mozkové kůry spala a jen automaticky spoléhala na nohy, které statečně šlapaly známou cestou. A tak to mám za to. První, co mě v tu chvíli napadlo, bylo - Yvčo, choď s otevřenýma očima. Kdybych opravdu vnímala to, na co kolikrát bezmyšlenkovitě hledím, kdybych si otevřela svoje vědomí, jak se má, tak bych teď měla supr dárek. Mám aspoň další ponaučení do budoucna, čeho se vyvarovat. Proto, když to jde, zapřemýšlejme.
Takhle jsem zase na začátku. A jak tedy dárek dopadne? Sama ještě nevím, ale obálce se stále ještě statečně bráním :-)..