Leden 2018

Nepříjemní lidé

31. ledna 2018 v 23:00 Střípky ze života
Včera mně bleskla hlavou překvapivá myšlenka - berme v potaz a nepodceňujme existenci nepříjemných lidí okolo nás.
Byla jsem večer v józe, chodím tam moc ráda,většina přítomných jsou milí a usměvaví cvičenci.Kdo chce,tak se před zahájením s někým baví,kdo zrovna nemá chuť a upřednostňuje v té chvíli mlčení,tak jen naslouchá,nebo se věnuje svému vnitřnímu světu.I tato uvolněná atmosféra přispívá k tomu,že se sem na ten jeden den v týdnu opravdu těším.Včera večer si tedy tak cvičím,ale po chvíli mě zarazilo,že je dnes tady něco jinak.Cosi se mně prostě nezdálo a pak jsem na to přišla. Mezi těmi fajn lidmi je totiž jedna osůbka,jakoby stále nabručená a nevrlá,kterou snad jako jedinou nemusím.(Přitom ji ve skutečnosti neznám.)Včera jsem ji zde ale nikde neviděla a opravdu po marném hledání bylo zjevné,že tady není.A já jsem s údivem zjistila,že mně chybí.Nikdy bych si nepřipustila,že mně její nepřítomnost bude vadit.Byla jsem tak nějak nesvá a uvědomila jsem si,že do dokreslení té správné atmosféry by tady prostě měla být.Že už ji tady beru jako samozřejmost a až když je tady,tak je podle mě vše,jak má být a pak teprve jsem spokojená.Tímhle zjištěním jsem byla překvapená.Jestli se vám to zdá taky tak zvláštní,jako mně,tak to jsem ráda a to je ten důvod,proč o tom píšu.
Takže proto - važme si i těch řekněme nesympatických lidi okolo nás,bez kterých bychom si život někdy uměli představit.Oni totiž vytváří jakési to správné pozadí a "křoví" všemu podstatnému a námi milovanému a bez nich by to opravdu nebylo ono :-).

Zlatíčko

31. ledna 2018 v 20:37
Takhle nám roste a raduje se z objevených krás života naše zlatíčko Tobík,který má už 4 a půl měsíce :-).

Nikdy neříkej nikdy

27. ledna 2018 v 22:53 Téma týdne
Nkdy neříkej nikdy.Tuhle větu jsme již slyšeli snad všichni.Mně bleskla hlavou zrovna ve chvíli,kdy jsem se o víkendu opírala o pomu,která mě spolehlivě táhla nahoru po zasněženém kopci.Svítilo sluníčko a já se s nadšením kochala krásnou přírodou.Jde o to,že jsem byla v Říčkách v Orlických horách.V tomhle lyžařském areálu (ještě ne samozřejmě tak zmodernizovaném) jsem si totiž takhle užívala naposledy před 25 lety.Tenkrát den probíhal stejně,až na to,že nedopadl dobře.Stáli jsme tehdy s manželem a s ostatními lyžaři asi v polovině černé sjezdovky v místě nad kopcem,abychom měli přehled,jak vypadá situace pod námi.V tom mnou zezadu nečekaně projela obrovská rána.První,na co jsem si vzpomněla,když jsem se probrala připoutaná a zakuklená v lehátku horské služby,bylo moje toužebné přání vrátit se co nejdříve do kouzelného snu,ze kterého jsem byla nucena se nedobrovolně probrat.Byla jsem nevrlá,protože kromě toho,že mě bolel celý člověk,chtěla jsem se dozvědět,jak by ten voňavý sen pokračoval.Viděla jsem v něm půvabnou usměvavou vílu v bílém hábitu s dlouhými vlasy,jak kráčí za mnou.Cítila jsem se jako v ráji,byla jsem neskonale šťastná a hlavně mě nic nebolelo. (V nemocnici mně později paní na pokoji na sousední posteli vysvětlila,že jsem určitě prošla klinickou smrtí a ať si vážím toho,že mně Pán Bůh dal ještě šanci tady pobýt.A toho si tedy opravdu jaksepatří vážím.Ta paní v bílém byla můj anděl,z čehož mám velkou radost a věřím tomu.) No prostě pobyt v rychnovské nemocnici se mně protáhl na týden,kde mně zdravotnický personál trpělivě dával dohromady zlomená žebra a strženou půlku potlučeného obličeje.Manžel mně povyprávěl,že se tehdy na kopci svrchu přiřítil šusem asi 20tiletý lyžař,nějak to nevybral a ve veliké rychlosti mě nabral.Byla to asi šupka,protože když jsme si po cestě z nemocnice vyzvedávali na horské službě moje lyže,tak jedna hůlka byla nárazem zkřivená do pravého úhlu.To je tak vše.Po letech musím zkonstatovat,že jsem úraz zvládla bez následků,na lyžování jsem nezanevřela a od té doby jsme s dětmi i s kamarády probrázdili mnoho lyžařských kilometrů v Česku,na Slovensku,v Rakousku,v Itálii,ve Francii.Jen na Říčkách ne..Do hlavy se mně nastěhoval blok - kamkoliv,jen sem už nikdy.
A vidíte,jsem zase zde.Sháněli jsme totiž něco narychlo na víkend,všechno bylo obsazené,tak jsem manželovi svolila,že se tady ubytujeme,ale s podmínkou,že černou sjezdovku prostě nepojedu.Nikdy.Jen samotné slovo Říčky mně totiž nahánělo patřičný respekt.Manžel mě ke sjetí naštěstí nepřemlouval,samozřejmě on se mohl prohánět kde chtěl,ale protože je hodný, tak se mnou táhl basu a jezdili jsme červenou.Jenže co se nestalo,osud si to vymyslel stejně zase po svém.Sníh byl výborný,lyžařské podmínky taky a my jsme se rozhodli pro krátký odpočinek v bistru s pivečkem.Jen co jsme dosedli,všimla jsem si na zemi pode mnou spadené ruličky bankovek.Kousek od nás stáli kolem kulatého stolku veselí mladíci a v tom si začal jeden zmateně poplácávat po kapse kalhot,no bylo zjevné,že peníze byly ještě před chvílí tam.S úsměvem jsem mu je podala a šťastný majitel mně přinesl ferneta jako nálezné.Kamarádům se to ale zjevně zdálo málo,protože za chvíli se mně na stole objevil další.S kombinací mého rozpitého piva další sled událostí ani nemohl dopadnout jinak.Vyjeli jsme nahoru pomou a místo doleva na červenou sjezdovku,jsem odbočila doprava na černou.Ano,je mně jasné,že pod vlivem alkoholu by to tak vůbec nemělo být.Ale můj momentálně zastřený a omámený rozum se mě neomaleně ptal - čeho se bojíš?A bylo vymalováno.Manžel mě udiveně následoval a já si lehounce s náladičkou, jak je život krásný, sjela bravurně tu mou osudovou černou sjezdovku.S takovou samozřejmostí,jak kdybych ji jezdila běžně.A tak si teď jedu nahoru a rozjímám.Zase svítí sluníčko a je mně úžasně.Zároveň přemýšlím,že bych nikdy nevěřila tomu,že místní černou sjezdovku ještě někdy pojedu.Celou tu dlouhou dobu jsem tvrdila a byla o tom přesvědčená,že už nikdy.Na vlastní kůži jsem si uvědomila a pochopila,že nemůžeme podceňovat rčení nikdy neříkej nikdy.Něco na tom asi opravdu je.Tak to na tom světě holt chodí..:-).