Říjen 2017

Aspoň jednou denně

31. října 2017 v 21:40 Bude nám líp
Ptáte se, co - aspoň jednou denně?No po pravdě řečeno,napadá mě toho víc..:-).Ale já mám na mysli jedno - udělat si radost.Už jsem se o tom zmiňovala,určitě má každý z nás něco (nějakou oblíbenou činnost) nebo někoho,kdo nám přináší radost.A ať máme den jakýkoliv,stačí si aspoň jedenkrát na to naše milované vzpomenout a uvědomit si,jak je dobře,že to (ho,ji) máme.Nemusíme být s naším potěšením v kontaktu každý den,stačí se ho jen v myšlenkách lehce dotknout a chvilku si u té naší radosti setrvat,pomuchlat se s ní..
Já mám teď takovou velkou radost v našem vnoučkovi Tobiáškovi,který právě oslavil šest neděl.I když ho také nevidím každý den,držím si ho ale v srdíčku a vím,že je tady.Je krásný,zdravý a má skvělé rodiče.Druhý vnouček Davídek bude mít za čtrnáct dní rok,bydlí kousek od Prahy a o něm platí to samé v bleděmodrém.Takže prostě,i když mě něco zamrzí,podívám se na fotky chlapečků a hned je mně líp :-).
Jak říkám - radostí může být kdokoliv a cokoliv,důležité je pokochat se s ní aspoň jednou denně :-).

Fotky moc nedávám,ale tady jsem musela :-).





Okamžik poznání.

29. října 2017 v 21:09 Střípky ze života
Neměla jsem dobrý začátek dne.Nějak jsem přeslechla budík a tak se mně podařilo zaspat.Kalhoty,které bych si ráda vzala,jsem našla v prádelním koši.Hodila jsem na sebe v rychlosti něco jiného a vyrazila do práce.Ještě že to nemám daleko.Až venku jsem zjistila,že se řádně rozpršelo,pro deštník se mně už ale nechtělo vracet,tak jsem raději rozmrzele přidala do kroku.Co to zase dnes bude za den?Jaká schválnost mě ještě čeká,co se kde zase vyvrbí?Stíhá mě jedna nepříjemnost za druhou,litovala jsem se zadumaně a analyzovala si svůj momentálně neutěšený stav.Mraky se honily nejen nade mnou,ale i v mé hlavě..
A v tom jsem ho uviděla,najednou se někde zjevil a šel proti mně.Vzhledem k tomu,že jsem díky dešti hypnotizovala chodník,tak jsem si ho prohlédla odspodu.Boty,rifle,bundu a chvíli mně trvalo,než jsem si uvědomila,že něco nesedí.Aha,konečně mně to došlo - neměl v pořádku levou ruku,vlastně až na malý kousek ji neměl vůbec,a to zřejmě již odjakživa.Trochu mě to zarazilo,ale můj pohled se již nedal zastavit a automaticky pokračoval vzhůru do jeho tváře.V tom okamžiku se naše oči setkaly.Moje rozmrzelé,nahněvané a ty jeho veselé a plné optimismu,s náznakem bezstarostného úsměvu.Jeho spokojenost a pohoda mě rázem uzemnily.Dokonce mnou projel pocit,jakoby mě chtěl tím lehounkým utěšujícím úsměvem povzbudit,ať si z té špatné nálady nic nedělám.Kupodivu mně bylo ale ještě hůř.Došlo mně,že již pokolikáté jsem dostala od osudu řádnou pifku.Ba dostala jsem přímo na frak.Co se mně zase nelíbilo?Jakto že jsem se nechala rozladit takovýma prkotinama?Když to nejpodstatnější,co si můžu přát,mně bylo při narození bez zásluh dopřáno.Tolikrát jsem si říkala,že jsou věci,které za zbytečné chmury nestojí..
Měla jsem chuť se za ním rozběhnout,poděkovat mu a smeknout před ním.Ale možná bych ho vyděsila,i když s jeho smyslem pro pochopení by se možná rozesmál.Mezitím jsem již došla k práci,kde jsem potkala zachmuřenou kolegyňku a tak jsem ji k pozdravu obdařila mým již veselým úsměvem.Já vím totiž své..:-).

Strach sám ze sebe

26. října 2017 v 23:15 Téma týdne
Strach sám ze sebe?No určitě!A proč?Protože sám sobě umím být největší nepřítel.Žel..
Ano,je zjištěno,že většinou nám nikdo neublíží tak,jako my sami sobě.I když je to k nevíře.Tak proč pak nemít strach ze sebe,že jo? Vezměme si prostý příklad - jdeme na nádraží,kde nás čekají kamarádi,s kterými se chystáme vlakem na výlet.Spěcháme tak,že jsme schopni se bezhlavě vrhnout pod auto a přijít k úrazu (v lepším případě).A přitom - kdo nás tak honí?Kamarádi?Kdepak,ti v nejhorším odjedou bez nás (a možná i rádi).Ano,je to v prvé řadě naše "já",které nás neustále napomíná - honem,dělej,pohni..Nebo z jiného soudku - řekneme někomu něco ošklivého.Ten,komu to bylo určeno,zřejmě nadšený nebude,ale může se stát,že vše brzy hodí za hlavu.Na rozdíl od nás,které to tak sžírá,mrzí a bolí,že jsme schopni si kvůli tomu uhnat žaludeční vředy..Nebo jsme třeba svědky bouřlivé manželské hádky naší čerstvě vdané dcery.Už už vidíme její budoucnost v těch nejtemnějších barvách a v myšlenkách vyklízíme pokoj na návrat nešťastnice domů.Kdo nás zase trápí - ona nebo my?No po pravdě - zmiňovaná se již šťastně tetelí v manželově náručí,což nám samozřejmě přes ty naše obrovské krokodýlí slzy nějak uniká.Jsme v tom zase my.A tak bychom mohli pokračovat dále..
Takže prosím - žádný strach sám ze sebe.My jsme tady od toho,abychom v prvé řadě milovali sami sebe.Ať to zní jakkoliv sobecky.Protože teprve až my budeme šťastni a spokojeni,pak můžeme obdarovávat láskou naše blízké.Chovejme se proto tak,ať neubližujeme nejen druhým,ale ani sami sobě.Pak bude všechno,jak má být.A i nám bude zase o něco líp :-).