Červenec 2017

Ztratila jsem náramek.

31. července 2017 v 22:55 Střípky ze života
Ztratila jsem v týdnu náramek.Vím přesně kde a kdy,přesto jsem ho nenašla.A fakt jsem ho milovala.Dostala jsem ho někdy před 10 lety od kluků (od synů :-)) k Vánocům.O to je (vlastně byl) pro mě cennější,vytvořila jsem si k němu citový vztah,nemluvě o jeho vzhledu.Skládal se na první pohled z jednoduchých stříbrných obdélníčků spojených očky a právě díky té nenápadnosti se hodil snad úplně ke všemu.Nepopírám,není to jediný náramek,který vlastním (mám asi 4 - i když to je množství taky nic moc),ale opravdu jsem do teď neměla potřebu ani touhu vlastnit jiný.Možná to bylo tím,že když jsem si ráno zkoušela ty ostatní,tak až na výjimky vždy zvítězil tenhle.A navíc se mně neokoukal (i když mému okolí možná ano :-)).
Přišla jsem o něj,když jsem se převlíkala v tenise.Normálně bych si ho samozřejmě na sport nevzala,ale tím,že chodím hrát hned po práci,tak si ho v šatně sundávám.Tady jsem ho tedy viděla naposledy.Když dohrajeme,už si ho nedávám,takže jsem na ztrátu přišla až doma a ačkoliv jsem na kurty hned volala,už se nenašel.Bylo mně z toho smutno.Znáte to - ničeho (žel většinou i nikoho) si tak nevážíte,dokud o to nepřijdete..Druhý den jsem musela jet do Prahy,ale hned následující den jsem ještě spěchala do tenisu s novou nadějí,jestli mně někam nezapadl v mé uzamykatelné skříňce.Ale nic,moje poslední šance zhasla..A teď se stalo to něco ohromujícího.Dobře se znám,očekávala jsem od sebe nával zklamání a lítosti.Kupodivu ale k mému velkému překvapení jsem v sobě,někde uvnitř (vůbec nevím,kde se to ve mně vzalo) pocítila něco jiného.Pro tuhle nezáviděnihodnou situaci cosi nezvyklého.Nevím přesně,jakými slovy to nejlépe popsat,ale vím jistě,že to nebolelo.Ba naopak.Najednou se ve mně uvolnilo jakoby nějaké "no tak ať " nebo "no a co" a to jako by mě nabádalo slovy - víš,kolik radosti pocítil ten,kdo náramek našel?Víš,jak se mu bude líbit a bude ho všude ukazovat?A bude se jím kochat?Možná časem zjistí,že je stříbrný a o to více si ho bude vážit.Mluvila jsem sama k sobě s výčitkou-kdy ty jsi naposledy z něj měla takovou radost,což?A musela jsem si hned pravdivě odpovědět-nevzpomínám si..Už jsem ho brala tak nějak automaticky a patřil ke mně za těch 10 let,co mně oddaně sloužil.A hlavou mně pokračovalo-není tohle zrovna to znamení,že to tak nakonec mělo být?Že by mohl svou přítomností teď těšit zase pro změnu někoho jiného?Nějakou holčičku, slečnu, babičku..,která si ho bude zase po nějakou dobu považovat?A třeba dávat na něj větší pozor než já?Tak mně šly myšlenky dál a já jsem si uvědomila,jak by to bylo krásné,kdybychom se uměli vždy takhle rozumně a bez zbytečných emocí zachovat.Musela jsem uznat,že ačkoliv nelogicky,ale můj smutek byl pryč a cítila jsem se uvolněná.Byla jsem tak nějak vnitřně hrdá sama na sebe,že jsem se dokázala netrápit něčím,čemu stejně už nemůžu pomoci.Kdybychom takhle uměli náš žal jako mávnutím proutku proměnit v něco pozitivního,přemýšlela jsem - zase by nám bylo o něco líp :-).
A proto jsem se rozhodla o tom napsat..

Kde jsi zůstal rozume?

28. července 2017 v 16:40 Střípky ze života
Je to jedna velká nespravedlnost,s kterou se nechci a nemůžu smířit.Leží mně to v hlavě už delší dobu.A vždy mě to znovu nadzvedne,když se z médií dozvím o dalším případě.Jako teď.V plzeňském babyboxu se našel chlapeček,který druhý den zemřel.Jeho třicetiletou matku policie našla a obvinila z vraždy.Žena svoje těhotenství tajila.Její matka o těhotenství dcery do té doby neměla tušení.Ženě hrozí až výjimečný trest.
A to je to,co nemůžu pochopit..Proč má být v těchto případech potrestána jenom žena?Vždyť nebýt přítele (manžela,náhodné známosti..,nazývejme ho T jako případného potenciálního tatínka),tak by (jak všichni víme) žádné miminko nebylo počato,jinými slovy-neexistovalo by.A tak přemýšlím,jak k tomu všemu vůbec došlo.Napadá mě třeba tohle:
Budoucí mamince (říkejme ji tak prosím,i když většina z nás to nechce slyšet,no budiž-označme si ji tedy M) brzy začne růst bříško,trpí nevolností,zvrací.Neví,že je těhotná a když to zjistí,už je pozdě s tím něco dělat.Radí se s budoucím T a tomu je to úplně fuk-dělej si s tím,co chceš,ale za mnou,až nebudeš mít prachy (a ty mít nebudeš,to si piš!) nelez.Popřípadě-zbav se toho,nebo tě nechci vidět,táhni pryč (nemá kam).Sám nepracuje,o to víc pije,křičí na M a sem tam ji v návalu zlosti uhodí,vše podle své momentální nálady.M si stahuje rostoucí břicho,aby nikdo nic nepoznal a raději se straní lidí,aby nemusela nikomu nic vysvětlovat.Aby si ho M udobřila,tak s T i nadále udržuje milostný poměr,i když s tím velkým bříškem to už není ono.Nechá se znásilňovat,i když by tomu tak nikdy neřekla..S o to větším překvapením pak přesvědčivě T tvrdí u soudu,že o tom,že je M těhotná, opravdu nevěděl.Nějak si v tom fofru toho zapomněl všimnout.S vítězným výrazem odchází od soudu (ještě se nezapomene ohlédnout vyčítavě na M,jak mohla spáchat tak ohavný čin),zatímco M vyfasuje těžký trest.
Nebo další varianta.M již od začátku ví,že je těhotná,T s tím souhlasí.Po čase se mu to ale rozleží v hlavě a scénář se opakuje v bledě modrém.Přibudou výhrůžky směrem k nenarozenému dítěti a M tuší,jaký život malé čeká a to mu v žádném případě nepřeje..A dále to již známe,podobný průběh,žel se stejným smutným koncem.M.pod tlakem událostí se rozhodne utajeně někde v ústraní beze svědků porodit a dítěte se zbavit.
Já osobně jsem přesvědčená o jednom. Žádná M by neublížila o své vůli svému právě narozenému dítěti.Pouze v případě,že je psychicky nemocná nebo je k tomu donucena okolnostmi. 90% souvisejících okolností je ale ovlivněno chováním T. Výhrůžky,vydírání nebo jejich útěk způsobí,že je M zoufalá a bojí se,že situaci a budoucnost nezvládne.Nemá se s kým rozumně poradit.Ano,chybuje,že např.neodloží zavčas dítě do babyboxu,ale má vždy vůbec možnost tohoto skvělého zařízení využít? Představuji si M.,jak za velkých bolestí na utajeném místě sama porodí,ošetří pupečník,zakrvácená sedá do taxíku,na který vlastně nemá.Autobus,vlak,auto zrovna není k dispozici.Realita mně prostě nějak uniká..
Ano,za tuhle chybu je M potrestána těžkým žalářem až doživotím,zato T odchází od soudu v klidu - já nic,já muzikant.Proto se ptám.Kde prosím zůstal náš zdravý rozum?Opravdu si přinejmenším "spoluviník" nezaslouží aspoň část trestu?

Tajemství úspěchu - být splachovací

19. července 2017 v 23:05 Bude nám líp
Tajemství úspěchu - být splachovací.
Vlastně už bych dál ani psát nemusela.V nadpisu jsem vyjádřila všechno.Ale přesto..
S napětím jsem v televizi sledovala přenos z Wimbledonu - tenisové utkání Berdycha s Federerem a i přesto,že Tomáš prohrával,tak bojoval jak drak a nevzdával to.Kdo jste se dívali,dáte mně za pravdu a chvílemi se zdálo,že stačí už jen trošku toho sportovního štěstíčka,aby se výhra zhoupla na jeho stranu.Podle mého neodborného pohledu měla ale obrovskou hodnotu právě ta Tomášova bojovnost,za žádných okolností hru nemínil vzdát.A najednou - bylo to myslím někdy ve 2.sadě - slyším slova komentátora: "Ano,aby Tomáš uspěl,musí být splachovací.Okamžitě zapomenout na to,co bylo a jít dál. " (Jmenovaný totiž zrovna doběhl k síti a byl soupeřem škaredě "přehozen".) "Musí zapojit veškeré síly do pokračování hry.." A v tom mně to došlo.Ano,to je ono..Jak by to bylo krásné,i pro nás,obyčejné smrtelníky,kdybychom se tímto řídili a naučili se být "splachovací".Jak by se nám lépe dýchalo a jak bychom byli více nad věcí a s jakou lehkostí by se nám dařily řešit problémy!Znám v okolí pár takových lidí,ale žel (nebo chvála Bohu?),je jich jen hrstka.Většina z nás,která mezi ně nepatří, se trápí několika slůvky,které si vyslechli od někoho,kdo je vychrlil pod tlakem momentálních emocí.Stále si je omílají v hlavě,místo aby dali myšlenkám užitečnější směr a smysl.Nebylo by nám lépe,kdybychom je zahodili a byli v pohodě? Prostě bychom je někam spláchli?Jestliže nám ublížil dobrý člověk,svou chybu napraví,možná se i omluví a vše bude zase v pořádku.Jestli to byl lump,tak ten nestojí ani za minutu našeho času.Tak proč to řešit?Proč se nekonečně trápit nad něčím,co se stalo,co je většinou už za mnou a co nemůžu změnit?Proč zbytečně probírat,co jsem mohla nebo měla udělat jinak?Já zůstanu já a až se dostanu do takové situace příště,s největší pravděpodobností se zachovám stejně.Kéž bych se aspoň poučila! Jde o to pustit ty otravné myšlenky k vodě,ne někam do hloubky srdíčka,ale jen na povrch.Na hranici,kterou si sami stanovíme a odkud je zase lehce sfoukneme.Vlastně spláchneme,když budeme splachovací,že? :-)
Pokusme se proto věnovat náš drahocenný čas něčemu,co je před námi,strávit jej tak,ať nám přinese opravdové blaho a užitek.A bude nám líp :-).