Červen 2017

Smutek ze ztráty je sobectví.

28. června 2017 v 15:18 Střípky ze života
Smutek ze ztráty je sobectví.

Kamarádce zemřela v týdnu maminka.Pravda,byla už v letech,ale stejně byla kamarádka nešťastná,moc plakala,vidím na ní,že kudy chodí,tudy se trápí.Nedivím se jí,obě se opravdu milovaly..Ale nedalo mně to,abych se nezamyslela,co s námi takový smutek vlastně dělá a proč je to jedna z největších bolestí,které známe.A přišla jsem na jedno poznání,které jsem si dříve neuvědomila. Že je smutek ze ztráty vlastně určitá forma sobectví. Protože vezměte si,když se vrátím k té kamarádce - maminku už nic nebolí,je osvobozena od všech žalů. Ty smutné vzpomínky a pocit opuštění,který přichází se (do)týkají již jen MĚ. JÁ pláču a JÁ vlastně lituju sama sebe,jak to tady bez maminky v životě potáhnu a jak to všechno budu zvládat dál a neustále MNĚ ji bude něco připomínat. Nemusíme přijít jen o maminku.Když nám uteče přítel,manžel..,zase myslíme v prvé řadě na sebe (v případě,že máme děti,je to jiná situace),co se tím v NAŠEM životě změní.Jak se MY s tím vypořádáme,jestli se případně v budoucnu budeme nuceni chovat jinak..
Proto se zkusme zamyslet nad pravými důvody našeho stesku.Když zjistíme,že se týká opravdu jen naší osoby,můžeme s tím vědomím něco lehčeji udělat..Ano,bolest potřebuje svůj čas na překonání,ale trápí-li odchod už opravdu jen nás,tak tomu žalu zkusme neklást takový důraz.Uvědomme si,že jsme to jen my,kteří si v tomto případě vytváříme smutek,takže na druhé straně jsme to zase jen my, kdo si sami sobě můžeme pomoci.
Není to snadné,ale pokusme se zaměřit v našich myšlenkách co nejčastěji na něco,co nás potěší a udělá nám radost,stačí maličkost.I v této situaci tady existuje někdo nebo něco,co nás pohladí na srdíčku,jen se snažme trochu hledat.Odchody k životu žel patří,ale my jsme ještě tady.Ne všichni mají to štěstí,tak žijme maličko i za ně.Važme si toho,že máme tu možnost a snažme si zkrášlit každou chvilku,ať to naše žití stojí za to :-).


Nejlepší z maminek je ten náš tatínek..

24. června 2017 v 19:12 Střípky ze života
"Nejlepší z maminek je ten náš tatínek
pere a zašívá,nádobí umývá
vaří a kupuje,maminku miluje.

Až půjdu ke svátku políbit maminku
nejdřív si vzpomenu na tebe tatínku.
Nejlepší z maminek je ten náš tatínek."

To si asi říkáte,co je to za divný text,že? :-) Maminky prominou..Ale je to jedna z nejlepších,nejoblíbenějších a nejčastěji zpívaných písniček,které si užíváme při doprovodu kytar a všeho možného,co se právě namane a je zrovna po ruce.To bylo tak..
Je to možná už čtvrt století,kdy jsme na dovolené v Pule tenhle skvost slyšeli poprvé.To jsme ještě netušili,co s ní všechno zažijeme a jak velký význam pro nás bude mít.Tehdy jsme si s naší "partou" (rozuměj - něco mezi 12-15 kusy dospěláků s dětmi v rozmezí 4 až 8 let) jednoho krásného večera seděli na pláži u zapadajícího sluníčka, popíjeli místní vínečko a pěli si ty naše oblíbené nedvědovky,rivolovky,hoptropáky..Už si nevzpomínám,jak se u nás objevila mladá krajanka, ani po pravdě nevím,jestli si přinesla svoji kytaru,ale co bylo jisté - v tom nejlepším,někdy kolem půlnoci,kdy si všichni přejí zahrát tu svoji písničku,najednou začala zpívat tuhle.Ztichli jsme,protože za 1) - tuhle písničku jsme ještě nikdy neslyšeli, za 2) - hned na první dobrou nás zaujala svou rozvernou a bujarou melodií, za 3) - jsme hned měli pocit,že se nám líbí a za 4) - byla tak báječně jednoduchá,že si ji zazpíváme ještě jednou a už ji budeme umět.Kromě toho,že nám stačila tahle sympaťačka špitnout,že tuhle superpísničku složil její brácha,si z té noci již nic jiného podstatného nepamatujeme.Žel ani její jméno,což nás později mrzelo.Příští den odjela a bylo..Ale co se stalo faktem,písničku jsme od té chvíle hráli častěji a častěji,při každé příležitosti,kdy jsme se sešli,líbila se nejen dětem,ale i dospělým,no prostě - stala se naším hitem.Je pravda,že s největším elánem písničku pěl můj muž a tak,jakmile ho děti viděly s kytarou,úpěnlivě ho prosily,aby ji zahrál.A to on tedy zvlášť v tomhle případě moc rád :-)..A tak písnička s námi všemi rostla,až úspěšně doprovodila naše děti do současného věku,kdy už někteří z nich mají své mrňousky..
No a co se minulý týden nestalo, následující události znám již jen z vykládání manžela.Byli s kamarádem sjíždět Vltavu a do romantického kempíku u Milana se přilodilo asi 15 dětí. To potěšilo manžela,protože se večer mezi ně nadšeně vrhl,že je naučí jednu supr písničku.Pečlivě vyslovujíce ji začal všem přihlížejícím zpívat.A v tom se vedle něj postavil jeden vodák,který také poslouchal a špitl - to jsem složil já..A tak věřte nevěřte - ti dva se opravdu potkali.Údajně to byl sympaťák,správnej chlap a perfektně hrál na kytaru.Byla jsem pak doma z té zprávy úplně nadšená a šťastná.Stále dokola jsem se manžela ptala,jestli mu dostatečně vysvětlil,kolika dětem jsme touhle jeho písničkou (i když podle jeho slov "jen" složil hudbu k říkance z tehdejší Mateřídoušky) udělali radost..Znáte chlapy,rozhodla jsem se,že mu nakonec poděkuju sama,ale s údivem jsem zjistila,že nejen že si na něj nevzal kontakt,ale že si vlastně ani nezapamatoval jeho jméno.Myslela jsem si,že mě klepne..Později jsem si ale uvědomila,že to není vlastně to nejpodstatnější,daleko větší hodnotu má již zmiňovaný fakt,že po dlouhá léta pobavila tahle písnička tolik dětí i dospěláků (nejen tatínků).Kolik rozzářených očí a spikleneckých úsměvů jsme přitom zažili.Těch tolerantních výrazů a (snad opravdových) gest maminek,které nadšeně učily své děti slova,když jim náhodou některá z textu vypadla..
A tak o tom to je.Náš život se skládá z mnoha těchto malých drobných radostí,jen nám častým opakováním zevšedněly a bereme je už tak nějak automaticky.Snažíme se najít štěstí,ale to je obsaženo právě v těchto mrňavých potěšeních,které si zaslouží,abychom si je uvědomili,vážili si jich a hýčkali si je :-).


Je načase..

12. června 2017 v 23:57 Střípky ze života
Je načase "odtajnit" můj "blog" (odtajnit v uvozovkách,protože se mně to zdá zbytečně silný,ale na druhé straně přitažlivý výraz,blog v uvozovkách,protože ve srovnání s ostatními nejsem tak akční co do počtu příspěvků).A teď jsem si navíc všimla určité symboliky,že dnešek vychází přesně na rok a půl od data,kdy jsem uveřejnila první článek,tak to je další důvod,že to tak asi má být :-)..
Znáte to,každý jsme jiné povahy (naštěstí :-)) a já patřím zrovna k těm,co si spíš myšlenky nechávám pro sebe,než se rozhodnu s nimi vyjít navenek a hodně přemýšlím,než někomu něco řeknu.Nerada ubližuji,i kdyby to mělo být jen slovem..Proto si tenhle můj blogíček (nenajdu lepší výraz pro zdrobnělinu,no bloček to určitě nebude :-)) píšu jen pro sebe.Víte,jak to chodí..Nejběžnější jsou pro zviditelnění takových pisálků dvě metody.Buď se o svém blogu zmíníte svým blízkým,či kamarádkám nebo se aktivně zapojíte do světa blogerů.Toho lze nejjednodušeji dosáhnout tak,že sledujete jejich nové příspěvky a ve svém komentáři uvedete kontakt na svůj blog a tím zanecháte svoji "stopu".A pak si některé tak oblíbíte,že brzy zjistíte,že jste zvědaví,co je u nich nového a něco nedefinovatelného vás nutí se k blogu vracet,až jednoho dne zjistíte,že jste se stali na nich tak trochu závisláci.Zařadíte si je do oblíbených odkazů,když máte štěstí,oni si uvedou mezi oblíbené časem i vás,pak zjistíte,že některé přispěvatele znáte již i z jiných blogů a potřebný pomyslný kruh se uzavře.A jste "v tom"..Já jsem ale vlastně doposud nepoužila žádnou z těchto možností.Protože o mém blogu jsem raději řekla jen dvěma kamarádkám,přičemž jedna ho nečte a druhá ho nekomentuje (což mně nevadí,i když to po pravdě řečeno s nějakým tím komentářem vypadá líp).A v druhém případě,kdy navštěvujete blogy druhých,uznávám,že musím jít do sebe a najít si víc času.Ale přesto jsem zde již našla mou velkou motivaci v podobě neuvěřitelně akční a energické Libušky (mám ji v oblíbených :-)),která i přes svůj věk 76 let zvládá snad úplně všechno včetně péče o svůj blog.Zahrnuje jej takřka denně barvitými příspěvky ze svého života včetně fotek,od ní jsem taky získala první komentáře a nezapomene zareagovat nikomu na žádný :-).
A tak nějak cítím,že nadešel ten správný čas si přestat psát "do šuplíku",protože můj úmysl všeho byl,abychom si uměli pomoci.Abychom se dokázali na chvíli zastavit a zapřemýšlet,jak málo někdy stačí k tomu,abychom se cítili šťastně.A když si tohle nikdo nepřečte,tak to píšu opravdu jen pro sebe (ne že bych to nepotřebovala :-)) a mine se to účinkem.
Takže zkusím dnes zveřejnit aspoň odkaz na můj FB,i když ani tohle nebude v mém případě (něco kolem pouhých 50 přátel) žádná pecka.Ale k rozhodnutí rozšířit pole působnosti mě inspirovala mimo jiné již i ta zmíněná kamoška,od které jsem se v týdnu dozvěděla,že ji přečtení mých myšlenek pomohlo a to mně udělalo opravdu radost.Takže Sylvi díky a mně bude teď třeba taky možná o něco líp :-).