Únor 2017

Mažoretky

27. února 2017 v 23:13 Střípky ze života
Ráno vstávám se Snídaní s Novou.Ne,nedělám Nově žádnou reklamu,ale ke svlékání,oblékání a čištění zubů potřebuji nějakou zvukovou kulisu a aktuality i zajímavosti z denního života se mně k tomuto účelu zdají být ideální.Zrovna moje přípravy vrcholily zkrášlováním mé tváře před zrcadlem,když mě zaujal rozhovor s mažoretkami.Zvedla jsem oči k obrazovce a obdivně jsem se zadívala na půvabné mladinké skoroslečny,slušivě načesaných,sladěných do úžasných kostýmků..Bože,jak jsou krásné!Pomyslela jsem si.A zatímco jsem se zaposlouchala,od kolika let se téhle atraktivní činnosti dá věnovat,vrátila jsem se pohledem k zrcadlu a uf,trochu jsem se lekla.No Yvčo,ty už tedy hezká moc nejsi,musela jsem si upřímně přiznat, hledě na svůj už trochu věkem opotřebovaný (navíc zatím ještě nenamalovaný) obličej. No jo,kdepak mládí..
V tom mně bleskla hlavou vzpomínka na dobu,kdy jsem byla ve věku těchhle dívenek a přes tvář se mně mihl úsměv.Nejdřív mrňavý,jakoby nic neříkající,ale ve chvilce jsem se usmívala od ucha k uchu,rozzářila jsem se a začala jsem se smát.Nebýt zrcadla,tak bych si toho nevšimla,ale na mě se z druhé strany chechtala opravdu krásná ženská.Vrásky,nevrásky,věk,nevěk..:-).A takže takhle to tedy je.Nemusíme mít zrovna mládí,ale navždy nám zůstane úsměv,kterým,když budeme chtít zvládneme daleko víc,než bychom si mohli představit.Nepíšu o tom poprvé,ale denně se o tom přesvědčuju,že to tak je,úsměv dělá divy.Ráno jsem proto šla do práce v dobré náladě,i přesto, že je pondělí.Zatímco tohle píšu,sleduji po očku záznam z předávání Oscarů.No říkám si,večer se zbytečně do zrcadla dívat nemusím,že? :-)

To dobré v nás

24. února 2017 v 23:30 Bude nám líp
Tak jsme se poškorpili s manželem.Zjistila jsem,že čím jsme starší,tím méně se hádáme,dokonce přemýšlím,že už ani nevím,kvůli čemu jsme se teď nepohodli,no určitě,jak to bývá,kvůli nějaké maličkosti.Musela jsem ten den ještě něco vyřídit a jak jsem míjela obchod,všimla jsem si,jak se paní zhruba mého věku vláčí s těžkými taškami a ejhle vedle ní si kráčí pán,zjevně k ní patřící, s rukami v kapsách.No to by mně tedy manžel,jak ho znám,vzal ty tašky obě,blesklo mně hlavou.A pak už to šlo najednou ráz naráz..Začala jsem se na něj (manžela) dívat trochu jinak,jakoby cizíma očima.Do hlavy se mně vkrádaly situace,jako např.,když u vaření na poslední chvilku zjistím,že mně něco chybí (většinou mouka :-)),je ochotný mně kdykoliv pro ni zajít.Že mně už kolik let na Vánoce myje okna.Že vlastně rád a dobře vaří.Když se o něčem rozhodujeme,dá přednost mému názoru.Když se doma rozvykládám o něčem z práce,co nejsem schopna vytěsnit z myšlenek,trpělivě mě vyslechne a snaží se mně poradit.Když jsem od něj dostala před dvěma týdny dárek k narozeninám,nejednalo se o nic drahého,ale stála jsem mu za to,aby zapřemýšlel,z čeho bych měla největší radost.Že vždy, když je mně ouvej,tak se na něj můžu spolehnout a opřít se o něj.Vlastně vůbec že je workholik a komukoliv je ochoten kdykoliv pomoci.A taky že je mimo jiné férovej chlap..
Proč o tom vlastně píšu?A zvláště teď,když se objevily nějaké ty mráčky?Uvědomila jsem si,že bychom se měli někdy na chvíli zastavit,v klidu si sednout a zapřemýšlet nad tím pěkným,co jsme si zvykli brát automaticky.Nad tím,čím vynikají naši blízcí,ať to jsou příbuzní,či přátelé,kolegové,sousedé,co nás na nich těší a za tu dobu,co je známe,jejich chování a jednání už takové předpokládáme.Neumíme si představit,ani připustit,že by (za)reagovali jinak..Ale to není pravda.Vůbec to není samozřejmé a běžné.Zkusme si je srovnat s někým jiným,uvědomme si to a pokusme si jich víc vážit.Jako třešinku na dortu jim to můžeme dát někdy nějak i najevo.Já tedy,když jsem si venku provětrala hlavu,tak jsem po příchodu domů dala manželovi v nečekané chvíli pusu.Nevím,co si myslel,ale já vím své :-).

Konec cesty každý den.

12. února 2017 v 23:21 Téma týdne
Tak si zase říkám,co je to za smutné,až takřka depresivní téma - konec cesty. Evokuje mě to,jakoby to znamenalo konec všeho,snad i života.Ale to nechci.Proč se na to vlastně nepodívat z jiné strany? Vždyť když se trochu zamyslím a dám tomu chvilku času,tak si téma můžu přestavit jako třeba konec cesty dnešního dne. Ano,je to tak - každý den má svou cestu.A ta je teď večer u konce.Můžu si ve svých myšlenkách promítnout všechno,každičký detail toho,co mě za dnešek potkalo,co se událo.Co a s kým jsem prožila,co se mně podařilo,co jsem naopak mohla zvládnout lépe,co mě překvapilo a já to nečekala..V každém případě ten den byl jiný než včerejšek a je jiný,než bude zítřek. Je neopakovatelný (někdy - žel,jindy naštěstí :-))..
Proto zase zítra,až se ráno vzbudím, začne nová cesta dalšího dne.Pěkně od začátku.Aby někdy před půlnocí se svou pravidelností skončila. A já zjišťuji,že se na tu cestu těším.Nevím,co mně přinese.Mám ale naději,že to bude něco pěkného,o čem teď nemám ani potuchy..Už teď vím,že se ze všech sil vynasnažím,abych lidem okolo ten den zkrášlila,přinesla jim nějakou radost,stačí jen maličkostí,třeba pochopením,nebo úsměvem.Jsem přesvědčená,že se o to aspoň pokusím.Třeba se pustím do práce,kterou odkládám už delší dobu a tím potěším sama sebe.Nebo se mně podaří vytáhnout někoho z bryndy..
Dnešní cesta končí a já přemýšlím,co bylo pěkné a fajn - to se snažím si zachovat v paměti co nejdéle.Na rozdíl od toho nic moc,které mělo ale také nějaký smysl,proč mě to potkalo,proč se to vůbec uskutečnilo.Tohle se budu snažit z hlavy vytěsnit pro změnu co nejdříve..A jak tak teď sedím, vzpomínám a přemýšlím nad tím dnešním dnem,tak jsem přišla na to,že si vlastně nic škaredého nevybavuji. A tak páni- to se tedy mám..:-).