Září 2016

O uvolnění

30. září 2016 v 14:41 Bude nám líp
Uvolnění - nebojte se,nebudu psát o porušení pravidel u sportu.Chci se zmínit,jak je důležité se umět celkově uvolnit a navíc si na to najít ten správný čas.Vyzkoušela jsem to a opravdu se to dá naučit :-).
Většina z nás je permanentně v neustálém stresu,aniž bychom si to uvědomovali.Ani tomu nevěříme,že se to děje.Přesto se tomu nevyhneme,dlouhodobě upínáme pozornost na jednu činnost,která si vyžaduje naši pozornost.Přepínáme se,bolí nás hlava,nestíháme a na náladě nám to nepřidá.Proto si zkusme pomoci,stačí málo-na chvíli úplně stoprocentně vypněme.Stačí na chvilku,na pár minutek-musíme být samozřejmě v situaci,kdy si to můžeme dovolit.Snažme se na nic nemyslet,mít úplně prázdnou hlavu.Tak jak si říkáme v józe-když přijde nějaká myšlenka,necháme ji v klidu odejít.Po pravdě,není to úplně jednoduché,zvláště ze začátku.Napadají nás totiž stále nové a nové náměty k přemýšlení a čím více se snažíme je vytěsnit,tím jakoby rychleji se objevují další.Když si "naordinuji" tuhle libůstku,ponořím se hluboko do svého nitra a pokusím se oprostit od všeho rušivého-od veškerých starostí,problémů a povinností.Úplně přestanu v tuto chvíli fungovat a existovat.Ještě lépe mně to ale jde,když se zaměřím někam nad sebe,vidím jakoby bílé nebe,ta panensky čistá bílá barva mě nadnáší a očisťuje.Jsem osvobozená od všeho, maximálně uvolněná a je mně úžasně.Nic si teď nepřipouštím a i když zrovna spěchám,dopřeju si toto uvolnění,protože se mně to několikanásobně vrátí.Dá se to přirovnat mikrospánku a osvěžení je viditelné.
Stále tak je perfektní i uvolnění fyzické,které je o poznání snazší.Stačí povolit veškeré svaly,to také ani netušíme,kolik jich máme zrovna "v akci".Trvalé přepínání stále stejných svalů nám způsobuje známé bolestí za krkem,zad a jiné neduhy.
Tato uvolnění si můžeme vyzkoušet několikrát denně,je to nejlepší lék,když toho máme opravdu hodně nebo řešíme nějaký problém,tímto se dokážeme od něj úplně odpoutat a po chvíli se nám už nebude zdát tak palčivý.Jde jen o to si uvolnění nacvičit.Trénink je navíc výborný i pro trvalé nespavce,protože většinou nespíme z důvodu,že neustále nad něčím přemýšlíme.Dopřejme proto naší mysli a tělíčku malý odpočinek,zasloužíme si ho a budeme odměněni nabytím nové energie a chuti do další činnosti.Vyplatí se nám to a bude nám líp :-).

Radujme se.

29. září 2016 v 21:06 Bude nám líp
Radujme se.Jen tak.Z ještě teplého sluníčka,z míru,z pohody všedního dne.Z jistoty,že to sluníčko vyjde zítra zas.Že máme co jíst a pít.Z krásy zeleých stromů a usměvavých lidí.Z lásky kolem nás.Zapomeňme,že v našem životě není všechno,jak bychom si přáli.Ono to není u nikoho,to my si jen tak myslíme..
Zastavme se a zaradujme se.Jen tak.Z ničeho nic.A bude nám líp :-).

Něco málo o Srí Lance

28. září 2016 v 23:40 Střípky ze života
Tak jsem si chtěla psát blog na téma "bude nám líp",ale poté,co jsme se vrátili s manželem minulý týden ze 14denního putování po Srí Lance,tak musím přiznat,že to možná bude tak nějak jinak.Jeli jsme vybaveni baťůžkami s cílem podívat se i jinam,než běžní turisté,seznámit se trochu blíž s běžným životem místních,i když mezi námi - co stihnete za 2 týdny,že? :-)
Hojně jsme využívali místní dopravu,která je,jak jsme zjistili, opravdu levná,i když na přesnost je tady lepší zapomenout-zdálo se,že se řidič rozjíždí,až to uzná za vhodné.Trávili jsme dlouhé hodiny v přeplněných autobusech,které jezdí se všemi dveřmi otevřenými a nastupuje a vystupuje se co nejrychleji takřka za jízdy.Když jsme jednou měli to štěstí si sednout,tak si zanedlouho mezi mé nohy sedla další cestující a manželovi přistály na klíně postupně do úhledného komínu 2 krabice a 3 koše.Jízda ve vlaku v 3.třídě byla prakticky stejná,jen nejoblíbenějším místem zjevně byly otevřené dveře,kde seděli pasažeři nohama ven.S obdivuhodnou obratností a samořejmostí se mezi těsnícími davy pohybovali neustále vyvolávající prodavači s koši nabízející v novinovém papíře smažené koblížky,oříšky s kari,či banány.
Viděli jsme toho hodně.Nádhernou přírodu s dlouhými štíhlými kokosovými palmami,pro nás tak nezvyklé svěže zelené čajové plantáže,vysoké kopce na Vysočině s nádhernými vodopády.Divoký a teplý Indický oceán s velkými vlnami a prudkými spodními proudy,hbité opice,které nás s potěšením v mžiku připravily o banán na stole.Oslavu úplňku,kdy se vzdala pocta Buddhovi vracejícímu se z nebe stovkami rozsvícených svíček..
Viděli jsme ale také neskutečnou bídu,chudobu,špínu a hromady odpadků.Hubené žebráky,i žebračky s malými dětmi,které přespávají v noci podél cest.Ubohé obydlí,rozbořené chatrče na samotě daleko od vody.Měli jsme z toho všeho protichůdné pocity.Vedle té nádhery takový smutek a bolest v srdíčku.A přes to všechno jsou místní lidé velice milí,pokorní a usměvaví.Přiraveni nám kdykoliv nezištně pomoci.Všimli jsme si,že i mezi sebou se baví s úsměvem,nikdo se na nikoho nezlobí a zdálo se nám,že jsou v pohodě a spokojení.Nic zbytečného neřeší a berou život takový,jaký je.
A tak se vracím na začátek-bude nám líp.Bude nám líp? Potřebujeme my vlastně,aby nám bylo líp? No ještě si to nechám projít hlavou..