Červenec 2016

O sebevědomí

31. července 2016 v 21:57 Bude nám líp
Všimli jste si někdy,jak je krásné,když je někdo sebevědomý?Jak musí být ten člověk šťastný - většinou si je toho opravdu vědom,že je buď líbivý,nebo přitažlivý,nebo vyjímečný nebo úspěšný…Určitě se někomu takovému dobře žije,protože si sám nic nevyčítá a zbytečně se nekritizuje.Dá se vlastně stát sebevědomým?..
Jsou prakticky dvě možnosti: Buďto v nás rodiče od malička tento pocit pěstují (a účinnost se násobí navíc těmi správnými geny) a nebo nás skutečný úspěch dožene k tomu zdravému sebevědomí,kterým bychom chtěli oplývat i my. To je případ těch jedinců,kteří projdou kolem nás a do všech světových stran proudí fluidum "všechnosemněhnedpovede".Přitom tenhle člověk vůbec nemusí být (a opravdu většinou není) prvoplánovitě krásný.Jen má v sobě ten nepřehlédnutelný pocit,který jej (někdy dokonce nevědomky) činí přitažlivým pro své okolí.Vzhlížíme k němu už jen proto, že se tak nese,váží si sám sebe,obdivuje se a je si vědom toho,že je v něčem výjimečný. (I když pozor, někdy se stane,že dostaneme možnost blíže poznat takového sebevědomce a když pak přijde na lámání chleba,tak zjistíme,že ve skutečných lidských hodnotách nám nesahá ani po kotníky.Ale to je zase o něčem jiném).Tak tedy pojďme si to vyzkoušet i my: Zkusme se trochu narovnat,vypněme prsa,bradičku trochu výš.Vzpomeňme si na to,v čem jsme dobří a co se nám povedlo do té míry,že jsme z toho měli radost (VŽDY se něco najde).Stačí (pro nás údajná) maličkost,vždyť i my si zasloužíme tento povznášející pocit,i když jsme zrovna nezískali Nobelovku.Pokusme se ošálit nejen sebe,ale i okolí,zkusme být sebevědomí.Když vytrváme,podaří se nám to tak,že nám samotným nezbude nic jiného, než tomu uvěřit.A o to tu jde.Paradoxně si nemusíme kupovat nové oblečení,ani tvořit jiný účes,na tuto proměnu nepotřebujeme ani korunu. Změna se odehraje jen v naší mysli a posléze v našem chování.Zkusme to a bude nám líp :-).

Piáno

20. července 2016 v 0:29 Střípky ze života
Musím se s tím pocitem z dnešního odpoledne s vámi podělit.Šli jsme na pivko do Bjornsonova sadu,chodíme tam moc rádi,protože zde za poslední rok vzniklo nádherné místečko k relaxu.Rozsahem ani ne tak velký,jak díky rekonstrukci v loškém roce čím dál více oblíbený park,a to nejen mládeží a studenty z okolních škol.V jakoukoliv denní (možná i noční :-)) hodinu se zde pořádají pikniky na dekách a uvolněnou atmosféru dotvářejí pobíhající hafánci všech možných velikostí a ras. I děti zde mají svůj ráj,byly pro ně zřízeny nové prolézačky a hřiště s chráněným pískovištěm.Celou atmosféru dolaďují již z dálky viditelné tři červené Piknik boxy s nabídkou všeho možného od pivečka,vínečka,domácích limonád po dortíčky a bábovky zdravé výživy.Můžete se s nimi posadit na stylových dřevěných přepravkách nebo na nové lavičky pod lípy.Minulý týden si tady u stolečku notovali moravské písničky čerstvě odpromovaní šťastlivci a dnes bylo do zpěvu i nám,protože šel s námi i náš mladší syn,který se odpoledne dozvěděl,že byl přijat na magisterské studium.Jupíí.Prostě pohodička,co si přát víc? :-)
Ale tentokrát to bylo přece jen trochu jiné,přibylo nám sem totiž piáno.Koukali jsme jak vyjevení,dokud jsme si nepřečetli,že se jedná o projekt Klavíry pro Brno a že si vlastně může zahrát kdo chce (s výjimkou úplných začátečníků).A než jsme se rozkoukali,piáno začalo hrát.Samosebou,že ne samo od sebe,zády k nám hrál sympatický mladý kluk a opravdu to uměl,válel zpaměti jednu známou melodii vedle druhé a připadali jsme si jak na koncertě.Dlouho hrál,takže když skončil a postavil se,byla jsem tak nadšená,že jsem začala tleskat a dokonce se přidalo asi deset dalších posluchačů.A on tam jen tak divně stál zády k nám a pak mně nějak došlo,že je asi nevidomý.Rozhlížela jsem se dokola,ke komu patří,hlavou se mně honilo,jak se sem tedy vlastně dostal,ale na nic kloudného jsem nepřišla.Po několika minutách,kdy se k němu nikdo nehlásil,jsem se zvedla od stolu a cestou k němu jsem se rychle snažila přijít na to,co mu vlastně řeknu.Pak jsem ze sebe vysoukala,jestli si taky nechce dát něco k pití a když jsem viděla,jak bleskurychle vytáhl z kapsy peníze a s úsměvěm odpověděl - dal bych si pivo,tak jsem ho s úlevou přivedla k našemu stolu.A tak jsme se u pivka seznámili s opravdu perfektním,zábavným a vtipným Adamem,který neúnavně a nadšeně šel ještě několikrát zahrát k pobavení ostatních.A když jsem ho tak poslouchala a rozhédla se,musela jsem si znovu uvědomit to,co už několikrát.Kolik pobíhá po světě lidí,kteří,i když mají všechno,tak jsou stále nespokojení.A na druhé straně jsou tací,kteří by si mohli stěžovat a být nevrlí a přitom jsou tak skvělí a stateční.Kéž bychom si to uměli v tu pravou chvíli uvědomit a vážit si toho,jak jsme na tom.Zkusme si z takových aspoň trošku vzít příklad a bude nám líp :-).

Teroristický útok v Nice.

15. července 2016 v 23:37 Bude nám líp
Víte,zase jsem si to uvědomila dnes ráno,když jsem v prvních televizních novinách viděla tu hrůzu z teroristického útoku v Nice.Zatím 87 mrtvých,mezi nimi i děti,počet obětí a zraněných se každými zprávami mění.
V sobotu se nám ženil syn - krásná,úžasná,veliká svatba (ráda bych pyšně řekla svatba století :-)),vyšlo všechno,co jen mohlo,kupodivu i počasí,všichni šťastní a nádherní. Jedna ze dvou možností svatební cesty plánované na tento týden byla okružní cesta Evropou s návštěvou Nice.Už zde ale "mladí" jednou byli,právě na svatbě jsme si promítali fotky,tak možná zrovna tenhle fakt rozhodl o tom,že si zvolili cestu jinam. Včera večer jsem měla nějakou nenáladu,roztrpčil mě jeden telefon a i když se jednalo o maličkost,pořád jsem myšlenku omílala v hlavě.Aby toho nebylo dost,tak mně zabrala nejen celý večer,ale nakonec mně nedala spát ani v noci a ráno,po té,co jsem snad na chvilku usnula, jsem vstávala zase s tím,jak to vlastně vyřeším.No a pak jsem si rozespale pustila televizi a dozvěděla se ten šok. Okamžitě jako bych dostala ledovou sprchu.Pane Bože (odpusťte mně,ale přepadla mě sobecká myšlenka na mé nejbližší),vždyť chybělo tak málo a mohli být naši třeba mezi těmi,kteří se (nikdo se nikdy nedozví,proč zrovna oni) ocitli v tuto osudnou chvíli na této osudné ulici.Netroufnu si líčit ten žal,smutek a beznaděj..,Jen mám přání,abychom si uvědomili to,co já dnes ráno.Že se kolikrát trápíme nějakou zbytečností,která vůbec za to nestojí. Navíc je škoda času,který bychom mohli trávit smysluplněji.Nikdy totiž nevíme,jestli se nám právě nevyhnula opravdová rána,kterých může být bezpočet (od dopravních nehod po vážné úrazy),protože opravdu,když nejde o život,tak nejde o nic.Tak se prosím zbytečně netrapme,snažme se opustit takové myšlenky a užívejme si čistou radost z přítomnosti,že se nám nic takového neděje..A bude nám líp :-).